Lidé se sice zcela pochopitelně vyhýbají tomu, co nemají rádi, ale o tomhle lékárníkovi se to úplně říct nedá. Standa kávu nerad, a přesto ji jeho čtvrtá kniha nese v názvu. Káva z Mocha občas polechtá bránici špetkou sarkasmu nebo jízlivou sebeironií pozvedne koutky úst do úsměvu, který zahřeje duši. Víc se ale bolestí jiných dotýká míst, o nichž jste ani netušili, že v sobě máte.

Vydat se za hranice vlastního komfortu chce odvahu a odvaha bude zapotřebí i k přečtení Kávy z Mocha. Není to totiž žádné konzumní frapíčko, ani presso jako tečka po dobrém obědě. Tohle je jiná káva, silná a hořkosladká, která probere z největší letargie a nabízí mnohem ostřejší vnímání života. Možná odhalí i věci dříve neviděné, nebo záměrně skryté. A možná, společně se změnou vnímání okolního světa, změní pohled čtenáře na sebe sama.

A na šlofíčka zapomeň, po doušcích z kapitol Kávy z Mocha se těžko usíná. Nezbývá, než popřát dobrou chuť a inspirativní čtení.

„Ne, vůbec to není akční ani adrenalinové. Nezachraňuji cizí životy přímou masáží srdce,“ říká lékárník Stanislav Havlíček o svém působení v nemocnici v Agoku. I když se misi snaží zlehčovat, bez Standova bystrého úsudku a pečlivé práce by Lékaři bez hranic tolik lidských životů nezachránili. Rozvrhl zásobování agocké lékárny na devět měsíců dopředu, připravil správný protijed na hadí uštknutí nebo namíchal tišící lék pro ošklivě popálenou holčičku. Nic ale nebylo tak těžké, jako když Tomáše Šebka učil pěstovat rajčata.

V jeho zápiscích se čtenář podívá i na Komorské ostrovy, po nichž Havlíček putoval během své povinné dovolené. To vše doprovází svérázný humor a kouzlo osobnosti, díky kterému si Havlíček vyzkoušel i roli kazatele v africkém kostele. Co bylo to nejhorší, s čím se během půlroku v Agoku musel vyrovnat, a proč ho v Jižním Súdánu přejmenovali na Syna buvola?